Práce jako každá jiná...

6. ledna 2012 v 22:48 | Ela |  Kapitolovky



"Hej ty tam! Stůj!" Zatraceně, věděla jsem, že si mám ty vlasy dát do ohonu. Nesnáším lasery… Asi jsem nad tím měla přemýšlet dřív, než jsem se rozhodla okrást nejbohatší společnost v Americe. Stojí mi to za to? No jo, ale když ten čip by zaplatil penzi celé Evropě. Teď tu na mě míří… Ten nejrozkošnější Japonec, co se do Ameriky přistěhoval. A já? Já tady kradu tuhle blechu, která patří jeho šéfům. Není čas, už vystřelil.

"Ten čip má nevyčíslitelnou cenu, jseš si jistá, že to zvládneš?" "Jasně, nejsem přece žádnej zelenáč. Jen Dávejte pozor, vrátim se vrátim za zvuku těch lacinejch fanfár, co tvůj táta staví." Ten úkol zní jednoduše. Vloupat se do nejzabezpečenějšího trezoru s největší ostrahou, jakou nemá ani prezident, a přinést něco tak malého, že by se to dalo splést s drobkem od chleba, ale tak mocného, že by to mohlo položit všechny zločince a celou mafii v USA i jinde na světě. Jo jo, když já sem byl mladý, stačilo, když sme někoho vodkráhlovali a byl pokoj. Od tý doby co jsou ty počítače a tahle technika, jde vo kejhák. A já to svěřuju ženě a ještě ke všemu pískleti co by mohla bejt mou dcerou.

Au… Proskočit skleněným výtahem, to byl teda nápad! Zaškrtit krvácení na levém lokti a hurá dál. V patách mám už skoro celou FBI nebo co je to. Ten Ninja, který se mi prve tak líbil, se za mnou pustil s kulometem a já neměla jinou možnost, než skočit dolů. Vymknutý kotník?... Ne dobrý… Jenom bolest. Spouští se dolů a rány rozlévá jako úl včely. Hurá do další místnosti. Tady to ještě neznám… "Co to kruci….?"

To be continued…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.