Říjen 2010

Nuda

28. října 2010 v 21:58 | Ela |  Básně
Nuda



Nuda stává se více než rituálem,
Který zaženeš jen dobrým seriálem.

S nudou vzít se za ruce,
procházet se po louce,
která vede k zábavě,
blížíš se k ní váhavě.

Je to správné rozhodnutí?
To do kterého tě nuda nutí?
Nechceš raději knihu číst,
obrátit již nudy list?

Poslechni si písně,
co  rád máš.
které určují ti přísně,
co s životem si uděláš.

když rad mnoho tu nebude,
tak nuda tu pobude.
Já však na psaní špatné mám časy,
spí mé umělecké hlasy.

NUDÍM se...
a tak loučím se s vámi asi...
jdu čekat na lepší časy...



cute

17. října 2010 v 15:52 | Ela

Návrat domů

17. října 2010 v 14:30 | Ela |  Povídky bez vyhlídky
Návrat domů

            Za časů bohů a králů, kdy slunce bylo modré a obloha žlutá, putovala světem dvojice.

Již tomu bylo pět let, co takto cestovaly. Tento duet byl složen z dívek. Ta menší, plavovlasá pardka z Potedei, podřimovala až nepěkně nahlas u udržovaného ohně. I stalo se,

že probudila tu druhou. Zvedla se a rozhlédla, koho že to mučí. Když zjistila, že je to jen její společnice,
prohlásila, že neví proč jí Ares tak trestá a odešla z doslechu.
  
Procházela se po známém místě. Zde vyrůstala.
Přesto jí připadala tato vesnice cizí. Amphipolis, tak se to tam to místo jmenovalo, bylo poněkud jiné, než jak si ho pamatovala.
Cyrene (matka) otevřela hostinec a její bratr odešel do války.
Když nad tím tam uvažovala, vůbec to tu nepoznávala. Ponurý les, který jí dnes večer byl domovem, byl již skoro vykácen
a strom podobný draku, kde si jako malý svišti hráli, byl dnes pařezem. Sedla si na ten pařez
a začala obdivovat změny kolem sebe. Na louce se pásli jeleni, u potoka rdousil had bílou krysu a tam na tom vrchu, kde byla jeskyně, stála postava s loučí. Zvedla se tedy a šla se podívat, komu také nedají bohové spát. Procházela kolem jezírka, kam byla kdysi násilně hozena svými bratry. Došla k osobě s kápí.
Byla to Cyrene, přišla z hostince, pomodlit se
u hrobu svého syna Lycea. Mlčky se pozdravily objetím a dále pokračovaly v obřadu.

    Seděly tam nějakou tu hodinu, když se začalo rozednívat. Každá si šla po svých povinnostech. Cyrene vyhodit opilce z hostince a Xena probudit spící přítelkyni.
Ta, k velké úlevě černovlasé bojovnice, byla už vzhůru. "Dobré ráno, sluníčko."
"Dobré, proč nespíš?" Xena jen mávla rukou a s úšklebkem pokračovala k řece. Opláchla si obličej a zkoumala svůj odraz ve vodní hladině. Voda, jako zrcadlo, odrážela pohled na unavenou osobu. Prohrábla si své havraní vlasy, protáhla se, zívla a následně odcupitala k Argo, která vypadala ještě spící.

Tato kobyla by nejraději prospala celý den, ale s rušným životem těch dvou nemá šanci.
Už zase byla probuzena, a po sbalení věcí Gabrielou, i naložena.
Bylo to jasné, už zase vyráží někoho zachraňovat do hrozných dálek. Nesouhlasně hrábla kopytem a vyrazila po boku žen, které vyrazily na sever.
Bohužel tento svitek byl roztržen a tak se můžeme jen domnívat, co bylo dál.